V Martinicích u Dolních Kralovic 17. listopaduJsem Čech.
A vážím si toho.
Avšak asi ne jako někdo kdo si oholí hlavu a prohlásí se za strážce národa.
Vážím si toho jako někdo kdo ví, že je tady krásně. Jako někdo, kdo se válel na místech, které ostatní označují za ráj, a i když to tam tím rájem opravdu vonělo, vrátil jsem se do téhle maličké kotliny uprostřed Evropy.
Vrátil jsem se sem s tím, že mě samotného nakonec překvapilo jak moc to tady mám vlastně rád a jak nádherně tu je. Že mě samotného překvapilo, jak mám rád Čechy jako lidi. Mám rád českou mentalitu, i když si uvědomuji její slabiny. Ale i díky nim jsou Češi, kým jsou. A dokud si ze svých slabin dokážeme dělat alespoň srandu, může to být i legrace.
Několikrát mě napadlo, že některé naše největší slabiny mohou možná být zároveň nejsilnější stránky. Jako například určitá nesmělost a nižší míra sebevědomí jež ve formě skromnosti a věcnosti dokáže být velkou předností. Nebo jakási vyčuranost a tendence obcházet pravidla, která ve formě nezištné vynalézavosti plodí špičkové vědce, vynálezce a myslitele.
Cestoval jsem a opouštěl jsem svou rodnou zemi, abych nakonec vždy znovu zjišťoval, že když se sem vrátím, cítím se tu doma. A cítit se tak chci.
Chci tady k tomu patřit, protože se mi tu zkrátka líbí.
Jsme země, za kterou jsem se nikdy nestyděl, ať už jsem byl kdekoliv.
Jsou tu lidé – skvělí lidé, kterých si můžu vážit. Mohu se s nimi přátelit a sdílet s nimi.
Sdílet s nimi tenhle kout naší Zeměkoule. A sdílet naší lásku k tomu, že ten Čech tehdy vylez na ten kopec a my si tady po něm začali říkat.
Říkat si Češi.
Češi, kteří dokážou být stejně připosraní, tak jako dokážou být nejodvážnější ze všech.
Češi, kteří možná dokážou být tupí omezenci v teplákách u televize. Dokážou být i zatvrzelí pomatenci neuvědomující si, že svět není hotová věc, která se musí bezmyšlenkovitě opakovat, ale živoucí organizmus který všichni vytváříme. Avšak Češi dokážou být i výjimečně otevřenými osobnostmi žijícími bděle v realitě.
Češi, kteří umí být otupělí ignoranti, kteří odhodí v lese plastikovou lahev nebo rovnou celý pytel s odpadky. Avšak zároveň velká část umí chovat k přirodě hluboký respekt a střízlivé porozumění faktu, že z přírody pocházíme.
Češi, kteří možná dokážou být bezcharakterní sobecká hovada, schopná tady 50 lety komunismu zasít tolik zášti a otupělosti. Ale Češi třeba zas dokážou být nečekaně upřímnými lidmi s výjimečným charakterem.
A Češi umí mít za prezidenty sebestředné postavičky s narcistní poruchou osobnosti. Jenže taky umí mít za prezidenty osobnosti, které mají po světě respekt nevídaný na zemi naší velikosti.
Když se mi již poněkolikáté stalo, že jsem někde na různých místech planety řekl „Jsem z České republiky,“ a po úvodním rozpačitě nevědoucím výrazu uviděl rozzářený výraz poznání se slovy „Á, VAKLAV HAVEL!!!“ uvědomil jsem si, že jakkoliv u nás působí Havel se svými ideály na jednu stranu jako úsměvná postavička, jeho charakter dokázal proniknout do tolika srdcí lidí z míst tak odlehlých našemu malému kousku Země.
Je zajímavé zjistit, že všude po světě budí náš maličký národ, (krom těch pár nadaných sportovců), respekt především tím, že si dokázal za hlavu státu dosadit člověka, jenž i když zdánlivě naivní a nepříliš silný, budil respekt svou čistou osobností inteligentního člověka, který jako vrcholný politik dokázal otevřeně říkat, že pravda a láska je základ jakékoliv spokojené existence a ještě u toho budit silnou důvěru, že to myslí naprosto vážně.
Neboť Havel zajímavým způsobem symbolizuje to, čeho si opravdu většina Čechů váží nehledě na to jestli Havla uznávala, či nikoliv. Protože ať už se setkávám sjakýmikoliv Čechy, kterých mám(e) tendenci si opravdu vážit, jsou to lidé, kteří velmi podobné hodnoty ctí taky.
Jedním z velmi zajímavých poznatků po 20 letech cestování po různých koutech světa je to, že základní poměr bystrých lidí a blbců, schopných lidí a neschopných oportunistů, poměr upřímných lidí a přívětivých pokrytců a poměr poctivých lidí a bezpáteřních grázlů je v podstatě všude stejný.
Když jsem prohlédl slupkou povrchních kulturně společenských rozdílů a omezení náležících každému kraji, zjišťoval jsem, že lidé jsou ve svém jádru všude skoro stejní.
S překvapením jsem si ověřoval, že ať už jsem byl v různých koutech Evropy, Americe, Severní Africe, či všelikde v Asii, šance, že narazím na otravného blbce, či na charakterního zajímavého člověka byla všude dost podobná.
Často jsem dříve z Čech tak trochu utíkal před zdejší specifickou omezeností, snad danou špatným rozhledem z naší kotliny, abych posléze různě po světě objevoval jiné specifické formy omezenosti, která však ve své podstatě zůstává tou samou omezeností lidskou.
Často jsem odjížděl, abych tam venku hledal krásnější krásu, pravdivější pravdu a ryzejší lásku a následně jsem zjišťoval, že mé hledání ač přineslo spoustu úžasných zážitků a cenných životních zkušeností je trochu pošetilé. Neboť ať jsem se vrhl kamkoliv, všude byly jen další kouty té samé obdivuhodné Zeměkoule a všude byli jen další příslušníci toho samého lidského druhu jako máme tady doma.
Zjišťoval jsem, že pravá krása nemůže být krásnější, že opravdová pravda neumí být pravdivější a že láska je jenom jedna jediná, která buď prostě je nebo není přítomna.
A tak jsem se najednou vrátil domů bez toho, že bych řešil kde je to krásnější nebo lepší. Vrátil jsem se domů s tím, že se mi to tady pořád líbí.
Že dokážu ocenit krásu tropické pláže lemované palmami, bílým pískem a azurovým mořem plným korálů, ale nerozechvěje to možná moje srdce tak jako pohled na borovicový háj v letním vánku lemovaný mořem dozrávajícího obilí.
Že mé smysly dokážou být naprosto ohromeny majestátní krajinou Himálájských velehor, ale nepotěší mě možná tak jako pohled na zvlněnou pahorkatinu vysočinsko-středočeského pomezí.
Že můžu být uchvácen vodopádem s průzračnou modrou lagunou upostřed panenské tropické džungle, ale nedojme mě to možná jako potůček zurčící mezi mechem obrostlými kameny uprostřed českého smíšeného lesa.
A tak jsem se vrátil domů bez toho, že bych řešil, kde jsou charakternější nebo laskavější lidi. Vrátil jsem se domů s tím, že je mi prostě dobře, když kolem sebe slyším Češtinu.
Dokážu ocenit asijský smysl pro respekt, americký smysl pro svobodu, arabský smysl pro pohostinnost a jihoevropský smysl pro pohodu, ale nejvíc mě stejně baví český smysl pro humor.
Protože humor je to, co mi připomíná, že život má být především radost. Radost tady. Radost, že můžu žít v zemi, kde jsem se narodil. Že když mě osud zavál do jedné milující české dělohy, můžu si užít toho, že jsem se z ní ve zdraví narodil do téhle země a můžu tady žít. Spoustu lidí v historii tu šanci nemělo.
Vždy jsem říkal svým blízkým, že kdybych tady žil dál za komoušů, tak bych emigroval. Možná jsem proto i srab, protože tak se občas na emigranty pohlíží. Ale pointa je v tom, že já nemusel.
17. listopadu 1989 večer jsem totiž jako devítiletý kluk koukal na televizi, kde ukazovali jak policajti mlátějí normální lidi po hlavě obuškem a hned jsem si říkal, že se asi děje něco jiného než se tehdy běžně po večerech dělo. A pak všechny ty zvonící klíče a hořící svíčky a plakáty Havla na každém rohu a spoustu řečí o sametu a revoluci a k tomu ty rozzářené obličeje lidí jakoby probuzených ze sna.
A tak jsem se mohl začít svobodně učit jazyky, jít na školu, kterou jsem chtěl, odjet studovat do zahraničí a cestovat po světě jak jsem chěl aniž bych se bál, že tady doma z toho moje rodina bude mít potíže. Mohl jsem cestovat a vracet se a nikdy nemuset zjišťovat co to znamená výjezdní doložka. A pak když to přišlo. Když mě osud po letech přiměl se vrátit zpátky do Čech a zakotvit zase tady, mohl jsem to bez problémů udělat. Mohl jsem zjistit, že tady můžu žít a být za to rád.
Mnohé ty rozzářené obličeje tehdy v tom listopadu ‘89 a následujících měsících budily dojem, že vzhlížejí k zářnějším zítřkům. Světlejším krásnějším zítřkům, které pro mnohé možná nakonec nepřišly.
A možná ani nepřijdou.
K tomu „tady“. K té radosti, že jsem rád tady v Čechách totiž ještě patří „teď“.
Lepší to nebude až tu bude lepší vláda, nebo zas jednou prezident co si ho bude vážit trochu víc lidí. Nebude to lepší až skončí ekonomická nebo jakákoliv jiná krize.
Proč by to nemohlo být dobré teď?
Proč bych neměl být rád teď?
Volala mi jedna paní a nabízela mi po telefonu nějaké pojištění od Ústředního automotoklubu, a náš celkem příjemný rozhovor zakončíla slovy: „Jé pane, víte, bude hůř!“.
Bude? Opravdu?
Možná.
Možná ne.
Možná to záleží na tom jaké si to „bude“ uděláme a možná je to úplně jedno, protože radost můžu mít už teď. Radost, že teď žiju a že žiju tady.
Radost, že jsem Čech a vážím si toho.
Tomáš Bárta
