Nevím, co mě to napadlo, že jsem si jako budík nastavila poměrně dynamickou pasáž francouzské písně Je Veux.
Což o to, píseň je povedená, ale zjišťuji, že to, že slečna přeruší mé barvité sny naléhavým vybafnutím: „Já chci lásku, radost, dobrou náladu!“ na mně nemá po šesté hodině ranní nikterak pozitivní vliv.
A tak i dnes, ne zcela probraná, ponevírala jsem se kolem našeho francouzského okna (poznámka pro mého profesora Pozemního stavitelství: architektonická shoda stylu okna s výběrem hudby je čistě náhodná) s cílem nenásilně nastartovat mozkovou činnost, když mně zaujal venku nějaký cupitavý pohyb. Potkan. Velký, šedý potkan. Na rozdíl ode mě probraný a zcela zřejmě pozitivně naladěný. Hopká si to s jasným cílem do uskladněných palet, na chvíli mi zmizí a ejhle, stejnou cestou se ubírá zpátky do sklípku pod garáží. Tentokrát si ale něco spokojeně nese. Ztratí se ve sklepě, do minuty se objevuje znova a celá událost se opakuje. To už se dostatečně restartovalo mé centrum zraku a tak vidím, že úlovek, na který je tak hrdý, je granule ze psího žrádla. (Poznámka pro mého muže: ano, pytel se psím žrádlem jsem opravdu nechala venku a ne, nebyl důkladně uzavřen) Když se potkan vydal uložit další granulku, vyšla jsem ven zkontrolovat a popřípadě odstranit zdroj potravy. V pytli na granulích mně jako lekací bonus čekala mrtvá myška, která byla nejspíš pro potkana netolerovatelnou konkurencí. (Poznámka pro výrobce psího žrádla: opravdu by mně zajímalo přesné složení vašeho výrobku, neboť zatímco náš pes nad ním opovržlivě, dá se téměř říci znechuceně ohrnuje svůj dlouhý čumák skotské kolie, chodí to mlsat náš králík, potkan si z toho očividně dělá zimní zásoby pro celou mistřickou potkaní kolonii a v mafiánských bojích hlodavčích gangů přišla dnes v noci o život hladová myš.)
Na mé zvolání: „Bony hledej myšičku!“ se pes začal radovat neúměrně vážnosti situace, neboť to očividně považoval za začátek nové hry. Moje vyčítavé pohledy a po čase i neurvalé poznámky o jeho loveckých schopnostech přešel nechápavým otáčením se kolem dokola své vlastní osy. Inu, z pasteveckého psa zřejmě ohaře nevychovám a to zvláště po té, co ho již několik měsíců nutím k mírumilovnému soužití s volně pobíhajícím králíkem. Tím tedy skončila má ranní snaha připravit potkana o život. (poznámka pro mé blízké přátele : ne, tentokrát jsem si toho tvora opravdu nepřála ochočit, což se mi v případě návštěvy kuny na naší zahradě před 14 dny samozřejmě mihlo hlavou, když na mně upřela ta svá korálkově černá očička)
A možná je dobře, že hlodavec přežil – až příliš mnoho konfrontací s těmito tvory automaticky zakončíme jejich hubením. Přitom jsem ještě před pár lety chovala doma osmáka degu, který je, až na „řasenkový“ ocásek, potkanovi tolik podobný. Měli jsme spolu tehdy velmi blízký, akademický vztah. Zatímco já jsem četla „Mé srdce pohřběte u Wounded Knee“, on mi seděl na klíně a knihou se prokousával z druhé strany tak nějak po svém.
Tak si teď říkám, třeba potkánek taky nešel jen tak prvoplánově na granule. Třeba ho přilákalo zvolání reprodukované mým budíkem: Je Veux de l'amour, de la joie, de la bonne humeur …
Nataša Budačová
