Ta ztráta bolí…

Před tím špinavým průjezdem v blátě ležíš. Mě bolest svírá Tebou rozdrásané hrdlo. A vzpomínám. Na všechny ty chvíle s Tebou. Prožitky plné darů. A ztrát.

Našel jsem Tě nehledajíc po banálním rozchodu. Nabídla ses. Jako děvka. A já Tě vzal na milost. A ve Tvém objetí jsem zapomněl. Rychle. Přišly Tvoje chvíle. Společně s lahví vodky. Se šálkem čerstvě zalité ranní kávy. Byla jsi se mnou. A já se o Tebe rád opřel. O vše, co jsi mi nabízela. Zadarmo?

Probouzení se? Bez Tvého štíhlého těla v dosahu bude jen bdělým snovým stavem. Na dlouho.

Usínání? Bez Tvého voňavého a opojného polibku. Opravdu to dokážu? Usnout bez Tebe?

Milování? Bez Tvé vášně na konci. Nestane se pouhou onanií? Bojím se toho.

Dívám se na Tebe. Tedy spíše na zbytek Tvého bělostného těla. Leží přede mnou. Pokroucené, roztrhané. Kolem něj slzy rozsypaných drog. Hlavou mi letí všechny střípky společného bytí. Také střepy. Nebyla jsi mou první. Ale poslední s takhle mizerným a nezaslouženým koncem. Naposled se na Tebe podívám. Neumíš plakat. I kdybys uměla, už nemůžeš. Zbytky Tvé v prstech pokroucené běloby nemilosrdně rozdrtím. Podpatkem.

Už nikdy si žádnou…nezapálím.

Karel Boháček