Humbuk, diplomatické faux pas nebo oboje?

To snad nemyslí vážně? Ptají se mne už několik týdnů přátelé na Slovensku, před nimiž jsem nikdy neskrýval sympatie k ostrovtipu nejznámějšího „důchodce z Vysočiny" (možná i proto, že sám z tohoto kraje pocházím).

Tentokrát však zaskočil i mne, když do médií vypustil svou vizi o nastupující ambasadorce v zemi nám nejbližší. Napřed jsem je přesvědčoval, že je to jen další z jeho vtipů či spíše zákeřností vůči „hloupým" novinářům, kteří mu zase parádně „sedli na špek", a potvrdili tak jeho slova o nevzdělaných pitomcích. Pak však přišlo souhlasné kývání i nového ministra zahraničí, který si to před několika dny dokonce jel osobně vydiskutovat do Bratislavy. Nechtělo se mi věřit, že prezident s dlouholetou praxí premiéra a po něm i šéf zahraničí se mohou dopustit tak triviálního přestupku vůči základům diplomatického protokolu.
Na to si stačí jen nalistovat na stránkách Černínského paláce vysvětlující článek pod názvem „Procedura jmenování velvyslance, v němž se uvádí:
„Předčasné zveřejnění jména velvyslance neodpovídá etiketě v mezinárodních vztazích. Důvodů je více, především by tento krok nediplomaticky omezil možnost tichého neudělení agréement. Hostitelská země to může oprávněně vnímat jako tlak na přijetí navržené osobnosti, což by nepřispělo k budování vztahů mezi oběma státy. Současně by došlo k narušení standardní politické a ekonomické činnosti velvyslanectví resp. dosavadního velvyslance. Zveřejnění nového jména by mohlo vést k odkládání důležitých aktivit a rozhodnutí, protože by se hostitelská země mohla soustředit už na velvyslance nového."
Tak to aspoň Černínský palác tvrdil v lednu 2006 (datum článku), po sedmi letech to však už zřejmě neplatí. Nechci tady rozebírat konkrétní jméno, i když osobně si dokáži představit řadu jiných osobností, jež by si dle mého určitě mnohem více zasloužily vylepšit si penzi ambasadorským platem, žel, o těchto věcech nerozhoduji. Problém má totiž ještě jednu stránku, o níž novináři (na rozdíl od prezidenta ponechávám bez přívlastků, i když v mnohém s ním souhlasím) jaksi nezachytili (alespoň zatím jsem si nevšiml):
V roce 2016 by Slovensko mělo poprvé ve své historii předsedat Evropské unii. Nemyslím si, že by Slováci očekávali zvláštní rady od země, jejíž premiéra na tomto postu nedopadla nejlépe (viz ještě dnes nedokončené soudní pře), ale vyslat v takovém období takříkajíc nejbližšího spolupracovníka člověka, který dlouhá léta tuto zemi od Unie spíše odvrací než by přispíval k evropské integraci, to mohou Slováci oprávněně považovat za výsměch, ne-li výraz pohrdání. Zní to jako jasný vzkaz Pražského hradu i Černínského paláce: „výsledky vašeho předsednictví jsou nám, Bratislavo, zcela lhostejny." A takové poselství se už netýká jen našich dvou zemí, ale minimálně i závazků (vzájemné podpory) v rámci V-4.
Ve své naivní víře ve vážnost diplomatického protokolu jsem tedy přátele na Slovensku (některých se dotklo už samotné ústní podání stylem: vracíme vám, co je vaše) ubezpečoval, že poté, co se média dostatečně znemožní, určitě na světlo Boží vypluje úplně jiné jméno, v tichosti dohodnuté diplomatickou poštou, jak káže tradice. Dnes už o tom začínám pochybovat, neboť klasická diplomacie do dnešních časů zřejmě jaksi už nepatří.
Slováci teď vlastně mají dvě možnosti: buď agréement vydají, co bude diplomaticky zřejmě zdůvodněno, že zájem o zachování vzájemných vztahů je jim přednější než nějaké byrokratické předsudky (mezinárodní diplomacie si to však bude vykládat spíše jako ústupek slabšího). Postavit se proti by se totiž diplomaticky vyjádřilo tak, že udělení agréement se bude odkládat tak dlouho, až i česká strana pochopí, že něco není v pořádku (anebo se zase změní vláda).
Nevím, jak tato aférka s velvyslaneckým postem v Bratislavě nakonec skončí, obávám se jen jediného. Kdysi nás učili, že tam, kde končí diplomacie... (nechci ani domýšlet). A zdá se, že tady nějaký suverén dal zaužívanému diplomatickému protokolu řádně na frak.

Jan Slovák