S peřinou v jeteli (1945)

Byl tady nezapomenutelný  rok 1945 – rok, kdy skončila druhá světová  válka a přišlo osvobození naší země od Němců Rudou armádou.

Po prvních dnech ohromné radosti, uvolnění  od několikaletého napětí  plného obav z budoucnosti, nastala klidnější doba.

Po chaotickém úprku  poražených hitlerovských vojsk  v prvních květnových dnech směrem na západ k Američanům přijeli osvoboditelé. Vítali jsme je všichni, bylo to velká všeobecná radost z toho, že už se není čeho bát. Prožívali jsme to i my kluci v plné míře.

 Rudá armáda byla postupně umísťována  po  naší vlasti. Jedna ruská  posádka byla ubytována i v naši vesnici..Do domku, kde jsme už žili jen já s maminkou, byl přidělen ruský kapitán..Bydlel v našem jediném  pokojíku, nám zůstala  jen obývací kuchyň,  malá komora a společná síň.. Vojáci po několika týdnech odpočinku  a  zotavení  po bojových akcích již nabírali sil a obhlíželi českou zem, české domácnosti i české ženy a dívky. Moje tehdy pětačtyřicetiletá maminka se už  vzpamatovala z odchodu  tatínka, který zemřel před rokem.  Poněvadž maminka byla kuchařka, což na ni sousedé ruskému veliteli prozradili, nosili k nám vojáci potraviny a maminka  na přání důstojníků  vyvařovala. A my jsme se přitom měli dobře. To však nebyla jediná její služba pro Rudou armádu. Měla doma šicí stroj a když  to ruské vojačky uviděly, začaly  maminku žádat o šití  prádla, které ve válce nepotřebovaly, ale teď považovaly za moc potřebné – podprsenek. Přinášely  různá  plátna a maminka šila a šila.

Tím požadavky o osvoboditelů, bohužel, nekončily.

Náš důstojník, před válkou učitel , byl hodný a slušný .Avšak jiný důstojník, černý, zarostlý fešák, někde z Asie, začal mamince projevovat pozornost, která ji moc netěšila,  spíš se ho začala bát – jak jsem i já zpozoroval. Když tento nápadník ve dne přišel a vedl řeči  či  večer    zvonil naším mechanickým zvonkem u venkovních dveří , tak to ještě  šlo. Ale když jednou večer přišel  -  zřejmě už moc netrpělivý,  volal „Marusja, Marusja“a  bez přestání zvonil a lomcoval klikou u vstuních dveří,  začala mít maminka strach.    Rozhodla se bránit,  chudák jediným možným způsobem – útěkem.

Do velké deky sbalila prostěradlo, peřinu a polštář, chytla mě za ruku, nakázala mlčet a zadním východem  přes zahrádku jsme potichu  prchali z domova. Byl jsem zvědav, kam chce jít. Brzy to bylo jasné. K sousedům to nešlo, všude bylo vojsko, takže do přírody.  Naštěstí  už byly teplé červencové noci. Nedaleko od našeho domku, asi  200 – 300 kroků,  měl hospodář pan Šmatlán již vzrostlý červený jetel. Pod rouškou nocí jsme se uvelebili uprostřed  voňavého lánu, nad hlavou nám občas mezi mraky vykoukl  dorůstající úplněk . Začal k nám  doléhat  čím dál hlasitěji rámus od  zuřivého lomcování dveřmi  a nesrozumitelné výzvy dobyvatele. Zvuk zvonku slyšet už nebylo. Maminka se chvěla a tiše říkala  – hochu, ještě., že jsme utekli, on se tam dnes snad probourá.

Rámusení ještě chvíli pokračovalo, ale nakonec dveře vydržely a nápadník to vzdal. Já  po chvíli  usnul, ale maminka určitě ne. Jak se jen objevily ranní červánky, vzbudila mě a my se vplížili  zpět domů.

Ráno jsme zjistili, že zvonek je utržen, dveře celé rozviklané, jen taktak držely pohromadě. Maminka se potom vydala  za panem starostou Mládkem, vše mu s pláčem vylíčila a pak s ním u ruského velitele vyprosili zásah. Vášnivý Asiat přestal obtěžovat.

Během krátké doby nato byla celá ruská jednotka z naší vesnice přesunuta do blízkého Ranského lesa. Tam si vojáci založili nový tábor a po několika měsících odjeli domů..

Vzpomínky hezké i méně pěkné mělo dost místních obyvatel. Já až  po letech pochopil strach maminky, zvláště , když se vzpomínalo na horší  konce  s roztouženými osvoboditeli... 

Otakar Malina