Jeden dovolenkový deň alebo ako sme trénovali na polmaratón

27. 08. 2017 11:43:34
Skoré letné popoludnie, krásne slnečné počasie, dovolenka. Ideálna kombinácia. Plán žiadny a tak padol návrh - poďme na huby, možno už rastú.

Destinácia je jasná, ide sa na chatu. Neďaleko odtiaľ je čarovné miestečko, kde sa nejaký ten hríbik vždy nájde. Bambi, trojročná seterka, hneď pochopila a už poskakuje popri aute, aby sme ju náhodou nezabudli doma, veď po lese sa tak skvele lieta ...
Lenže čert nespí. Len čo sme dorazili, obloha sa zatiahla a začala taká hrmavica, že nebolo radno ani nos z chaty vystrčiť. Búrka na horách býva poriadna a táto bola aj nezvyčajne dlhá. Znudení sme čakali, kým prehrmí a budeme môcť konečne vybehnúť von. Hrozivý rachot hromov sa pomaly vzďaľoval, ale dážď nie a nie ustať. V nových prívaloch sa lial a menil zelenú krajinu s rozkvitnutými lúkami na nepríjemnú mokrú pascu, odkiaľ už nebolo možné v ľahkých letných topánkach prejsť bez toho, aby sa nohy nečvachtali v studenej vode. Bŕŕ - bŕŕ. Čo teraz ? Žiadna obuv na prezutie, nič na prezlečenie. Nedá sa svietiť.
Zberáme sa teda domov, tentokrát to nevyšlo. Bambi, poď !
Ale psovi sa akosi nechce. Stojí obďaleč a nedôverčivo pozerá. Nepolietal si tak, ako chcel a svojho plánu sa nemieni len tak ľahko vzdať. Pobehuje navôkol a tvári sa zaneprázdnene. Pes, ktorý absolvoval výcvik a doteraz vonku vždy poslúchal ako švajčiarske hodinky zrazu ohluchol. Vábime ho milo, potom už menej milo, skúšame to tvrdým rozkazom. Nič. Stopercentná hluchota. Skúšame to ľsťou. Nič. Znovu milo. Nič. Dokonca drzo odbehol z dohľadu. No nie nadlho, zasa sa obšmieta okolo, ako keby bolo nevyhnutné, aby skontroloval ešte tieto kríky a prebehol ešte tamtým briežkom. Auto proste nechce vidieť a už tobož nemieni doň naskočiť.
Naštartujeme a skúšame kúsok podísť. Pes s nadšením cvála popri aute. Zastavíme a voláme ho. Spomalil a tmolí sa hore dole popri kameňmi vysypanej lesnej cestičke. Ani na nás nepozrie. Ale v merku nás má, lebo akonáhle auto znovu naštartuje, aj on sa pustí do radostného cvalu ako divý mustang.
No dobre. Prejdeme teda lesnou cestou a kúsok nižšie je veľké parkovisko, tam ho chytíme a naložíme do auta. Odtiaľ už vedie asfaltka, tam už o takýchto výstrednostiach nemôže byť ani reči.
Zastavujeme na parkovisku a vlasy mi vstali dupkom - po parkovisku voľne behá vlčiak ! Hneď si to zamieril k našej psej dáme. Trochu sa zľakla ale zvedavosť zvíťazila. Obaja nadšení zo stretnutia zabudli na okolitý svet. Naše volanie ako keby neexistovalo. Našťastie to zaregistrovali aj majitelia vlčiaka a po chvíli sa im ho podarilo privolať. Naša Bambi však stále pobehovala kade tade po parkovisku a okázale nás ignorovala.
Po 20 minútach nám už došla trpezlivosť a pohli sme sa o kúsok nižšie. Tmolenie sa hneď zmenilo na radostný cval. Zastávka, volanie, prosenie, prikazovanie. Takto sa to opakovalo ešte niekoľkokrát. Bolo jasné, že tu a teraz žiadne pravidlá neplatia.
Čo budeme robiť ? Skúsme zastaviť, vyjdeme z auta a zájdeme nejakým chodníčkom do hory, akože na prechádzku. To predsa chce, tak snáď sa umúdri a prestane trucovať. A potom ju už hádam chytíme. Vyšli sme chodníkom k opusteným chatám. Pri jednej je posedenie, sadáme si a čakáme. Rozprávame sa a po očku sledujeme chovanie psa. Ako šialený behá opodiaľ. Raz je bližšie, potom odbehne ďalej. K nám sa za ten svet nepriblíži, tvrdošijne si drží bezpečný odstup. Dobre vie, že robí niečo, čo by nemal.
Po trištvrte hodine sa vraciame do auta. Je nám zima. Vybehli sme naľahko a sme premočení. Pomaly sa sa zvečerieva. Nasadáme do auta a čakáme. Scenár sa nemení. Pes nás nasleduje s bezpečným odstupom. Pobehuje hore dole, ale k autu sa ani nepriblíži.
Štartujeme. Podídeme kúsok, voláme naň. Zbytočná námaha. Nemôže predsa len tak bežať po ceste. Pred autami zvykne panikáriť. Podbehne niekomu a budú problémy, škoda na aute, nepríjemnosti. A bude to len a len naša chyba.
Lenže pes sa chová tak, akoby to ani nebol on. Kam sa len podela naša submisívna a poslušná Bambi ?
Štartujeme. Pes ožil a nasadil cval. Je nám biedne. Hnev, pocit bezmocnosti a zlyhania sa miešajú so strachom.
Keď však v spätnom zrkadle vidíme jeho poskakujúce uši, musíme sa zasmiať.
Skúsme mu ujsť z dohľadu ! Čo urobí ? Možno sa zľakne, že ho tam chceme nechať a konečne prestane trucovať. Zlomyseľne pridávame plyn a pes mizne za zákrutou. Po chvíli nám to nedá a zastavujeme. O minútu už vidno kmitajúce uši ako sa valia k nám. Ale nenastúpi, ani sa nedá chytiť, zasa sa len tmolí okolo. Dokázal sa zázračne vyhnúť autám, ktorých sa inak bojí ako čert kríža. Nezmätkoval. Cyklistov si nevšímal.
Po ďalších šiestich či siedmich bezvýsledných zastávkach si ale uvedomujeme, že už sme prešli takmer celú zalesnenú časť doliny a onedlho sa zjavia prvé domy dediny.
Ďalej ísť nemožno. Odbočujeme na lesnú cestu. Vystupujeme, prihovárame sa mu pekne, milo. Dohovárame mu. Nič neúčinkuje. Fľochne na nás a odbehne si pobehať po riečke. Mať tak pušku, asi ho zastrelím.
Plány na večer sú v tatam. Je sedem hodín a ktovie dokedy ešte tu budeme takto hlúpo strácať čas. Pes z nudy šteká na cyklistu, ktorý popri bicykli kráča úzkym chodníčkom ústiacim na asfaltku. "Strážca asfaltky" sa ježí a tvári sa hrozivo. Zaúčinkovalo to, cyklista zastal. Idem za ním, skúsim ho chytiť. Cyklista je rozčúlený a vynadá mi, že má byť na vôdzke. Má pravdu, má byť. Nevysvetľujem nič, iba zamrmlem čosi na ospravedlnenie.
Ale pes sa obratne vyšmykle a zarputile si stráži svoj odstup.
Padol návrh - poďme späť na chatu. Vnútri ho už predsa musíme chytiť. Naozaj je to asi jediné možné riešenie. Ideme. Pes beží. Zdá sa mi, že už nie tak nadšene, ale hra je hra.
Zastavujeme, voláme. Nič. Tak dobre, ideme ďalej. Ale do kopca je to už trochu namáhavejšie. No aj pes má svoju hrdosť a ten náš, zdá sa, dosť veľkú. Zastávky robím tam, kde autobus. Na tretej už tuším, že na chatu asi nedôjdeme. V duchu počítam kilometre, ktoré nabehal. Asi 15-16 km, taký slabší polmaratón. Pes si líha do trávy vedľa cesty. Pomaly sa približujem a prihováram sa "Bambi, už nevládzeš ? Poď, už sa odvezieš." Odovzdane na mňa pozerá hnedými okáľmi a necháva si konečne pripnúť vodítko. Vzbura skončila.

Tatiana Hanajíková

Nominace na Blogera roku

Autor: | neděle 27.8.2017 11:43 | karma článku: 7.18 | přečteno: 163x

Další články blogera

I jako nevidomé vozíčkářce mi doba svobody a demokracie zaručuje důstojný život

Třicet let. Neuvěřitelně dlouhá doba. Ale když se ve svém životě ohlédnu zpět, připadá mi to jako mávnutí kouzelného proutku. Ale právě tolik let letos uběhne od společenských a politických změn v našem státě.

29.1.2019 v 7:57 | Karma článku: 22.66 | Přečteno: 386 | Diskuse

Palonínská povolební úvaha

Po účasti na ustavující schůzi zastupitelstva naší malé obce mám v hlavě takový zmatek , že jsem se je rozhodla vypsat na papír, abych si trošku utřídila myšlenky a zklidnila rozjitřené emoce.

6.11.2018 v 13:47 | Karma článku: 20.39 | Přečteno: 358 | Diskuse

Dvojí metr na plánovanou výstavbu aneb jak neslyšet své občany

Každá doba přináší rozvoj a inovace. Některé změny jsou výhodné ale jen pro pár vyvolených jedinců a ne pro většinovou společnost. V Praze je neutuchající zájem o nové bydlení.

29.9.2018 v 7:30 | Karma článku: 20.81 | Přečteno: 612 | Diskuse

Nový trenér národního fotbalového mužstva (záznam z tiskového monologu)

Ta pozvánka, směrovaná, fotbalovým odborníkům, zapůsobila jako tornádo. Byla doručena devadesát minut před zahájením mimořádné tiskové konference FAČR, jejíž začátek byl stanoven na symbolických 11 hodin 55 minut.

17.9.2018 v 10:57 | Karma článku: 8.36 | Přečteno: 248 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Karel Trčálek

Přát někomu smrt není nelidské

Se slovy se nehazarduje. Ani se životem se nehazarduje. Hazarduje se jen se smrtí. Mohli jsem už milionkrát, kdybychom chtěli, zemřít, a přece jsme zatím ještě nezemřeli

26.3.2019 v 18:25 | Karma článku: 7.02 | Přečteno: 195 | Diskuse

Katerina Kaltsogianni

Kdybych byla chlap....

Hned bych věděla, že můžu psát jinak, protože muži mají tzv. falešné kamarádství. Kdybych byla chlap, tak budu brutální, budu sprostá a budu čekat, že mě za to budete obdivovat. Kdybych byla chlap, tak chodím na WC sama.

26.3.2019 v 16:58 | Karma článku: 14.64 | Přečteno: 403 | Diskuse

Pavel Vrba

Svět pohledem šestiletého chlapce

Co je na tom asi tak zajímavého, když je kolem nás tolik aktuálních témat? pomyslí si řada čtenářů blogů. Pro mě osobně se však pohled tohoto chlapce stal osudový. Je totiž obrovským poselstvím, přesahujícím až do dnešní doby.

26.3.2019 v 16:15 | Karma článku: 10.06 | Přečteno: 264 | Diskuse

František Skopal

Úvaha o kolísajících se pilířích křesťanství

Co jiného, než právě Desatero přikázání lze považovat za základní pilíře křesťanské víry? Jakou pevnou však může být mohutná stavba křesťanství, pokud se základní pilíře, na kterých stojí kývají, hroutí a doslova rozsýpají?

26.3.2019 v 14:35 | Karma článku: 7.19 | Přečteno: 167 | Diskuse

Marek Valiček

Přízemní lidé

Nenechte se zmást názvem blogu! Mohlo by pak dojít k podobné situaci, k jaké došlo včera v diskuzích pod blogem pana Turnera. Já se fakt teď s velkým potěšením rozepíšu o přízemních lidech.

26.3.2019 v 12:10 | Karma článku: 24.66 | Přečteno: 711 | Diskuse
Počet článků 775 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1832
První pokus

Najdete na iDNES.cz