„Budu Tvým přítelem,“ řekl Žabák, „budeš se mnou jíst, pít a spát.“ A princezna souhlasila, chtěla svůj míček, nic jiného jí tedy nezbývalo. Přivedla Žabáka do zámku a svému otci vysvětlila, co se přihodilo a že to Žabákovi slíbila. Slovo princezny nemůže zrušit. Dodržela vše, jak si Žabák přál. Ale když chtěl, aby ho druhého dne políbila, řekla mu: „Jdi pryč ty ohavné zvíře, hnusíš se mi.“ A mrštila s ním o podlahu. V tu chvíli se zajiskřilo, zamlžilo a místo Žabáka tu stál mladý pohledný princ a řekl jí: „Děkuji Ti, princezno, právě jsi mne vysvobodila.“ Jedna z pohádek, které jsem čítávala mým dětem.
…budeš se mnou jíst, pít a spát… Téměř manželská budoucnost. Občas ta slova, jako by mi je někdo říkal, slyším, zní mi v uších. Ne, pouze se mi vybavují, když jsem doma sama, když žabák odjede a já sním o jiném princi, který se mnou kdysi chtěl zůstat a já se bála, že neunesu tíhu toho, že chtěl opravdu se mnou být. Můj žabák není nepohledný, ale nedodržuje slíbené …jíst, pít a spát… Jen občas, jen něco, není to zkrátka princ ani král a nikdy nebyl, i když má své vládcovství. Je to území kolem něho, bez královského slova, pouze s právem vládním,.
A tak se jako ve špatné pohádce musím opírat o slova jiných králů, o slova, která svět sice nezmění, ale která se nemění.
Olga Vodová
