Otevřené hroby

Moje mrtvé tělo, kéž se vypaří, krev ať vypijí kořeny stromů i zelené rostliny. I cokoliv jsem zanechal, ať zmizí bez námahy. Ten obláček už tu ráno nebude a v rose se bude odrážet tvůj zrak.

Bude to jako chuť hlíny.
Nepoznal jsem tě, i když ses radoval. Ze zvuků tvé práce, po úderech nezdaru ti tělo prokřehlo až na kost. Bylo to moc nebezpečné.
Odporný dotek.

Zvíře klidně přede, prohlížíš si jeho drápy. Za dásněmi jsou ve tmě zuby. Má křídla a barevné peří? Neboj se, natáhni dlaň a prsty se pomalu přibližuj čenichu. Bude se vám to líbit. Dýchá. Chce aby ses nebál. Třeba si tě zapamatuje.

Ne nevíš to, to zvíře může být nebezpečné. To bylo snad ještě kdysi, kdys nemusel vynaložit ani trochu síly. Tvé slabiny nebyly vystaveny tak blízko zlé předtuchy. Vím, že to nebylo k smíchu, nikdo se přece nezlobí za to, když tě ohrožují.
Důvěra je ale křehká, je drahocenná. Důvěra může být i velmi silná a zábavná věc. Záleží na tom, co zničíš. Obelstíš-li dítě, ztratíš tu cennou věc. To se však neuklidní, dokud bude v nějakém nebezpečí. To by nebylo přirozené.
Poznám zvíře, které bylo využité od toho, které je ještě divoké. To využité necítí k člověku nic. Jen oře nebo jen štěká, nebo něco posunuje. Pak žere a sere. Nemusíš vědět nic, uklizíš hovna. Ten domov patří jen tobě.
Víš jaké to je, když se žena, kterou máš rád, k tobě v touze po ochraně přitiskne?
To všechno jsou cenné věci. Teď ale zpět k blátivému hnojišti. Do rejdiště komárů, hovad a červených much. No není to ale dilema? Nenávidím to tam, svědí mě z toho pokožka ve vlasech.

Daniel Mészáros