Jarmilin příběh, aneb tak si to učivo rozplánuj

„Tak si to učivo rozplánuj,“ radila mi vždycky babička, když jsem se celý semestr s odpuštěním flákala a zkouškové období  jsem měla zoufale šprtací.

„Když na mě leze angína, vykloktám si solí a je po angíně,“ poučuje mě jindy.

„A máš už nějakého chlapce?“ ptala se mě onehdá, ne ze zvědavosti, ale spíš tak nějak starostlivě. Co jsem jí tenkrát odpověděla? Že s nikým nechodím (nepočítala jsem o dva roky staršího spolužáka, který se mě dlouhodobě snažil dostat do postele) a že mi to nevadí (to nechápala) a že ulítávám na tehdy módním aerobicu, kde jsem úplně šťastná! Babička nebyla se mnou spokojená, nezapadalo to do jejich představ o štěstí. Ale když jsem se poprvé zamilovala, byla šťastná se mnou.

Babička žije i se svými názory devadesátým sedmým rokem. Jdu k babičce. Začíná léto. Projdu klidnou ulicí, podívám se jako vždycky ke dveřím, kde kdysi bydlel slavný filozof, a už musím. Nemusím, chci. Jen mě to bolí, když jí není dobře. Pouhé zvednutí lžíce ji vyčerpává. Namáhavě polyká. Přesto plánujeme. Je léto a všechno kvete. Až jí bude líp, půjdeme do parku, vezmeme chodítko, Radka nám pomůže sejít po schodech a pomalu vyrazíme. V parku si sedneme na kolonádu, budeme poslouchat hudbu orchestru, usazeného naproti v altánu.  „Víš co?“ zastavila mě babička, „tam pěšky nedojdu.“ „Tak však uvidíme,“ řekla jsem, jen abych něco řekla. Najedly jsme se, babička si nakapala do nosu, do očí, spolkla léky. Šla si lehnout. Sedla jsem si naproti její postele do ušáku, pozorujeme se, obě usínáme. Já tak napůl oka, myslím na ni – její život byl a je komplikovaný (celé léto vždycky pečovala o zahradu, jezdila do lázní, ráda tancovala, celý život byla dámou v kostýmu a klobouku, milovala květiny. Její zahrada byla rozkvetlý ráj, aspoň mně to tak připadalo. A teď? S pomocí chodítka nejde raději ani na záchod), ale i šťastný (prožila pravou, i když tragicky ukončenou lásku, má i pravnoučata, stále ji někdo navštěvuje…). Byla nevěstou, která se vdávala v 18 letech, brala si svého středoškolského učitele. Jak to začalo? „ K tabuli půjde…Weigertová!“ řekl mladý pedagog. Studentka se nepřipravila a dostala pětku. „Příště mě nevyvolá,“ prohlašovala Jarmilka a další vyučovací hodinu byla klidná. „Weigertová, pojďte si opravit tu pětku!“ přikazuje učitel. Slečna Jarmilka nic neumí a dostává opět za pět. „Nauč se to,“ radily jí kamarádky. „Až tu další látku, teď už mě přece nevyvolá. Raději se učte vy,“ prohlásila Jarmilka suverénně. Za týden začala další vyučovací hodina. Koho dnes asi vyvolá? „Slečno, vy se nehlásíte na opravu těch pětek?“ zvedne profesor obočí, „pojďte to zkusit.“ Slečna Weigertová vytřeštila oči, tohle opravdu nečekala, dopotácela se k tabuli a…nic. „To snad ne!“ zvážněl profesor, „jak chcete. Je vám jasné, že propadáte!“  Jarmilka neodpověděla. Co taky říct? Učitel má pravdu, tři pětky, to je fakt průšvih. Je to blbec. Libuje si v tom, že ji pořád vyvolává. Prý, abych si známku opravila. Kdo se ho o to  prosil?

Zaražená vyšla ze školy, kamarádky nikde. Ale! Proboha. Učitel blbec stojí před školou. „Čekám tady na vás,“ řekl, „jste dost lehkomyslná, to vám je jedno, jak to se známkama dopadne? Ale o tom  s vámi mluvit nechci. Mohl bych vás pozvat na kávu nebo čaj?“ Jarmilka není schopná odpovědět, jak je překvapená. „To nejde,“ odpověděla po chvilce, „jedu domů, do Kralovic,“  usmála se na něj. Alespoň ji doprovodil. Povídali si o všem možném, je inteligentní, sebevědomý, příjemný. Začal ji pravidelně doprovázet  k vlaku. Po čase za Jarmilkou jezdil, scházeli se v okolních vesnicích. Psal jí také dopisy,veršované texty, obalené romantikou i touhou. „Sbalila učitele,“ šuškalo se mezi studentkami.

Platonický vztah Karla a Jarmily trval dva roky.  Oba narození 13. března, jen každý v jiném roce. Byla to náhoda? Když ukončila střední školu, požádal ji o ruku. Bylo jí osmnáct. Nádherná nevěsta v modrém. Ráno jí maminka řekla: „Nemusíš se ještě vdávat.  Jsi na to moc mladá.“ Jenže Jarmila byla zamilovaná, je úplně zblázněná a taky…chce už vypadnout z domu. Jednou bude vzpomínat na láskyplný domov rodičů, bez starostí.  Ve svatební den téměř nejedla a nepila. Nervózní nevěsta, bála se  svatební noci.  Je to její krok do neznáma.

Bylo to šťastné, ale krátké manželství. Bylo bleděmodré. První porod proběhl doma, „rodil“ Karlův kamarád, mladý gynekolog. Nastaly komplikace. „Matka nebo dítě!“ zařval nezkušený porodník. „Matka!“ vyhrkl Karel (co by si počalo novorozeně bez mámy?). Nakonec přežily obě. A byly v pořádku. Karel druhé dítě nechtěl, nebyla vhodná doba, nakonec ale souhlasil. Dal se na politiku, připravoval s kolegy pomoc uprchlíkům ze Sudet. Pomáhali Židům, kterých bylo v Kolíně hodně. Aby toho nebylo málo, z Mostu k nim přijeli příbuzní, nacisty vyhnaní ze svých domovů. Zazvonili jen tak, v pyžamech, s narychlo sbalenými kufry. Časem si našli jiné bydlení, protože takhle se bydlet nedalo – tchyně, tchán a mladí manželé v jedné místnosti.

Jednoho dne soused odvedle veškeré Karlovy odbojové aktivity nahlásil. Karla přišli zatknout, Karlova žena Jarmila čekala druhé dítě, byla v devátém měsíci těhotenství… „Ještě se najezte,“ řekl gestapák, a tak Karel zasedl za stůl, zvedl lžíci a… „Jdeme!“ poručil ten vyšší v dlouhém koženém kabátu a vysokých holínkách. Karel vstal, sešli před dům, tam jej oba  vtáhli do auta a všichni tři muži odjeli. To bylo naposledy, kdy jej Jarmila viděla. Tušila to tenkrát? Musela i s rádiem na gestapo, tam rádio zvednout a pustit na zem. „To aby vás přešlo poslouchat nepřátelský stanice,“ zaznělo. Pak ji pustili. Se dvěma malými dětmi byla bez živitele. Pomáhali jí rodiče a také Karlův přítel, majitel fabriky, který mu několikrát během odbojové činnosti vytýkal, že příliš riskuje. Bezpečí svoje i jeho mladé rodiny. Jarmilčina sestřenice jí navrhla, že by mohla malého Karla adoptovat, sama nemůže mít děti a Jarmilce by tím situaci ulehčila. Jinak jí pomoct nechtěla. Jarmila odmítla a dlouho nemohla tento návrh „rozdýchat“.

 Dva roky byl Karel zavřený na Pankráci. Nekonečné dva roky utrpení. Proběhl s ním, vedoucím odbojové skupiny Obrana národa, formální soud s rozsudkem trestu smrti. Kolik bolesti může milující žena vydržet? S představou, co s ním asi je… Začala o své bolesti psát, jednoduché básně, plné zoufalství.  V té době byla i Milada uvězněná, převezli ji do Terezína. Dr. Milada Horáková byla s Karlem v kontaktu, ona pomáhala v Praze  lidem s útěkem za hranice a Karel v Kolíně. „Milada se nebála,“ zmínila se jednou babička Jarmila, „šla za tím, co považovala za správné. Jinak to nedokázala.“  Karla zabilo hnědé zlo, paní Miladu rudá diktatura. Rodinu ke Karlovi nepustili, jeho vizáž by „po výsleších“ byla příliš skandální, kdyby se dostala na veřejnost. Před vykonáním rozsudku měl povolenou návštěvu kněze. Zvolil  kněze evangelického. Poprava proběhla v listopadu roku 1944.

Jarmila nechala děti pokřtít u evangelického faráře, dcera se stala upřímnou evangeličkou. Kdo mohl tušit, že s tím několik let po válce bude mít dcerka problém? A děti rostly, malý Karel jakoby tátovi z oka vypadl. Začaly studovat. Jarmila byla stejně jako zemřelý Karel členkou sociálně-demokratické strany. Zdeněk Fierlinger to ale změnil. Já, sociální demokratka, jsem najednou v KSČ? Tak bude lepší, když vystoupím. Jarmila napsala dopis, že vystupuje ze strany. O měsíc později někdo zazvonil. „Jarmila Hladečková?“ zeptal se estébák v dlouhém koženém kabátě. Povýšené chování, arogance. (Proč mi jejich chování připomíná gestapáky, kteří přišli tenkrát pro Karla?“ pomyslela si zoufale.) „Ano,“ hlesla Jarmila. Oba chlapi vešli, bez vyzvání. „Chcete, aby vaše děti vystudovaly, ne?“ „Ano, chci.“ „Táákže, v KSČ zůstanete, že?“ „Ano,“ odpověděla překvapeně.

 Poté se snažila politiku nevnímat. Vždyť život není jen politika, jsou to i úspěšné děti, zahrada, vnoučata a nový životní partner, který ji nosí na rukou. Žili spolu nádherných 25 let…

Babička se probudila, a tím i mě probrala z jejich vzpomínek, které kdysi vypravovala. Vykonala své obvyklé procedury a šla si opět lehnout. „Co ta Adélka,“ zeptala se najednou, „hlavně aby dostudovala a ty chlapce tolik nestřídala.“ Přikývla jsem, jako že určitě. „A víš něco o Zuzance?“ ptá se mě na dceru mé sestry. „Nic o ní nevím,“ odpověděla jsem, „jen že hraje airsoft, jezdí hrát hlavně o víkendech. Zmizí prý v sobotu ráno a v neděli večer se vrátí domů.“ „A má nějakého chlapce?“ „No, slyšela jsem,“ snažím se co nejvíc tajemně, „že chodí s nějakým starším airsofťákem!“ „Jéžišmarjá,“ lekla se babička, „tak ať na sebe dává pozor! A co Kuba? Už má konečně dívku?“ (Je to taková tragikomická situace. Babička taktak funguje, ale trápí ji milostné peripetie, tedy, nejen ony, dospělých pravnoučat.) „Babi, to fakt nevím, ale určitě si nějakou najde.“ „A nemohla bys mu nějakou sehnat? Třeba u vás ve škole,“ začala plánovat. „Babi, to přece nejde,“ namítla jsem, „ale on si určitě poradí sám.Teď se starej hlavně o to, aby ti bylo líp.“ Zavřela oči, ale usmála se. Obě víme, že to už nebude lepší. Přesto se usmála. „Co asi bude, až tady skončím?“ řekla. Nevím, říkám, jakože duše pokračuje dál a že má na tyto myšlenky ještě čas.

Najednou si vzpomenu na pro mě babičku typickou, totiž …

Babička Jarmila, to byl pro vnoučata Kolín,  skvělá kuchyně, přecpávání se sladkostmi a ovocem, utrženým přímo na zahrádce. Do Kolína ! Připadá mi  naprosto jasné, co to slovo obnáší. Nikdo kromě mě, sestry a sestřenice to ovšem netuší. Kolín byl pro nás dům se zahradou a želva, u které jsem doufala, že když nám rodiče nedovolili chovat žádné zvířátko, ona mi je nahradí. Až teď jsme v Kolíně, babi, řekne setřenice Ivanka za vrátky, až tady začíná Kolín! A my souhlasně přikývneme. Hned po příjezdu jsem se rozběhla podívat, jestli je v Kolíně všechno na  svém místě. Ano, je, na dvoře stojí dohladka vykartáčovaný dědův velorex, branka na zahradu je čerstvě natřená, kamenná váza  zkrášlená pomněnkami. Tak holky, vybalit věci a pak běžte ven. Na co si budeme hrát ? volám, přece na princezny! rozhodne sestra. Začíná boj o šaty ve skříni, teda jen o ty, které jsou určené na hraní. Maminčiny z tanečních, sice zelené, ale s délkou nad kotníky, takže se nemusejí vykasávat, urvala Vendulka, sestřenice si půjčila sice široké, ale na její plnější postavu docela padnoucí šaty. Na mě zbyla veledlouhá róba, jež i přes několikeré podebrání neměla konce. Protestuju a chci měnit, protože sestra je vyšší než já, tak ať si je vezme, no né? Mezitím nás babička vyžene na zahradu. ( Mám podezření, že v pokojích nesmíme být i proto, aby uklizené během naší přítomnosti nedošly „k újmě“).

Lítáme po zahradě, hrajeme si na „pyšnou“, pak na Sněhurku, poté přijde na řadu pohádka o Popelce. Tou chceme být všechny, samozřejmě tou, která se chystá na ples. A tak je tu Popelka v trojím vydání. Jedna plnější, aspoň na ní šaty tolik nevisí, druhá ve vybledlém silonu a třetí věčně zakopávající o přemíru látky. Každá z nich tak trochu žárlí na tu druhou a dělá jí naschvály, ale v zápalu hry se nakonec všechny tři popelky smíří. Holky, kde se couráte, a ty prosím tě se nepřeraz! volá babička, poslední věta patřila mně. Pojďte na oběd a vezměte to suterénem, dodá ještě. Suterénem se jít bojím, v prádelně i ve sklepě straší. Prádelna je plná van a všelijakých korýtek, které v nepřítomnosti dědy vypadají opravdu hrozivě. Ve sklepní místnosti je to ještě horší. Na dřevěné posteli jakoby ležela žena. Je to asi moje mrtvá prababička, napadá mě, škodolibě se usmívá a pak chce, abych šla za ní. Když budeš zlobit, půjdeš spát do sklepa, vzpomenu si jak naschvál na babiččinu výhrůžku. Nejdu! Ani tě neznám! vykřiknu a dám se na útěk, ani  tři pády ve veledlouhých šatech mě nedonutí zpomalit . Koho neznáš, co tam blbneš? ptá se mě u jídelního stolu děda. Zavrtím hlavou, stejně by to nepochopil, je dospělej, a zakručí mi v břiše …

Každý lidský život jednou skončí. Kdo se s tím ale smíří? Babička – jak se říká – žije stále, ale jen ve vzpomínkách. Odešla ve svých necelých 98 letech, nikdy nebyla v nemocnici, až na ty poslední dva dny. Kdyby ji nebolela ta zlomenina, možná by si řekla: „Co tady blbnu? Vždycky jsem pomáhala já, teď tady zatěžuju druhé a stejně je to k ničemu. Vzdávám to.“  Třeba Jarmila odešla za svým Karlem.

Helena Církvová