Onkologickým pacientem snadno a rychle

První potíže

Krásné léto 2016 pomalu končí. Poslední seno pro naše ovce jsem s vypětím všech sil uklidila před blížící se bouřkou do plechárničky. Proč jen jsem tak strašně zchvácená? Asi jsou to ty přibývající roky. Co bych tak mohla chtít, padesátka se mi na krk pověsila už před čtyřmi lety. Musím myslet na regeneraci. Tak se rozhodnu ukojit svoji letitou touhu okusit vyhlášené termální prameny v Maďarsku. Všichni o tom pějí takovou chválu a já, odkojená obyčejnými slatinnými třeboňskými lázněmi, tam ještě nebyla. Těším se jako vždycky na každý výlet, i když pojedeme až na přelomu října a listopadu. To už bude pěkná zima, tak proč se trošku neohřát a nezregenerovat naše těla v lázních, o kterých všichni mluví jen v superlativech.  Vybírám malý hotýlek hned u lázní v Sarváru a už si maluju nejen ty úžasné termály, ale taky langoše, štrúdl, guláš, čabajku a ostatní pochoutky vyhlášené maďarské kuchyně. Koneckonců    určitě mi to udělá dobře nejen duši, ale taky na těle, které tak trošku zlobí. Občas totiž nemohu dodechnout, jako by se mi zkrátila dýchací trubice nebo ji někdo v půlce zatarasil a kyslík chybí. Děje se to sice jen občas, ale už mám na to recept, musím začít zívat a najednou se hrudník roztáhne, vzduch si dojede , kam potřebuje, a je dobře. Taky každou chvíli jen tak jemně pokašlávám, ale kdo ne? Teprve když uslyším od kamarádky: „ Ty, Jarko, ty pořád kašleš.“, si uvědomím, že to možná nebude úplně normální. A tak se objednávám kam jinam než k tomu nejpovolanějšímu, k plicnímu lékaři Štulcovi. Můj muž Jakub tam dochází už deset let, chodí tam i moje dcera Alena a oběma se astma daří mít pod kontrolou. Alena natolik, že doktora zanedbává a skoro už tam ani nechodí. Pacientů hodně, termínů málo. Ačkoliv je začátek září, objednávají mě na konec listopadu. Nikterak nespěchám, moje potíže jsou minimální. A třeba mi nakonec ty termály pomohou.

Konečně je tu konec října a vyrážíme do Maďarska. Naposledy jsme tu byli brzy po svatbě v roce 1981, tak se těšíme. Městečko Sárvár obyčejné, docela upravené, s pěkným hradem v centru. Hotel je na dohled od lázní a my už u snídaně pozorujeme lidi s taškami, jak míří k termálům. Vyrážíme taky, nemohu se dočkat toho zázraku. První, co nás udeří do nosu rovnou u pokladen, je zápach. Dost hnusný. Na druhou stranu, když to takhle šíleně smrdí, to bude pořádná léčivá síla! Vcházíme dovnitř, léčivá síla se násobí. Proboha vlezu tam vůbec? U každého bazénku cedulky s druhem vody, teplotou, obsahem minerálů. V bazéncích stojí nebo sedí nebo popocházejí lidi. Na plavání to fakt není. Noříme se do vody a snažíme se říkat si, že to je pro naše těla to nejlepší. Zápachu se dá částečně uniknout jen tehdy, když přecházíme do venkovních bazénů. Stoupá z nich smrdutá pára, ale větřík ji odnáší. Voda je teploučká, tak se statečně léčíme ze všech sil. Nicméně  trochu zklamání to je. Ani náhodou se realita nepotkává s nadšeným vyprávěním účastníků zájezdů do maďarských termálů. Co kdybychom to zkusili jinde? Třeba jsme si vybrali špatné termály. Pojedeme druhý den do Bukfurdo. Zase jsem se projeli vesničkami usazenými v dlouhatánských lánech polí. Bukfurdo je velikánský komplex nabitý lidmi, které vidíme za okny hovět si v lehátkách jako by byli na pláži. Tajíme dech, protože zápach je daleko silnější než v Sarváru. A to ještě nejsme uvnitř. Proplétáme se bludištěm turniketů a máme štěstí, neztratili jsme jeden druhého, takže můžeme vyrazit do termálního ráje. Hned ten první bazén velikosti malého fotbalového hřiště je fascinující. Z fleku by tam mohli natáčet film o Hádově podsvětí. Bazén není blankytně modrý a vykachlíkovaný, voda není tyrkysová. Všechno je z betonu, asi by ty skvělé minerály kachlíky rozežraly. Voda je hnědožlutá, neprůzračná, stoupají z ní páry. Ve vodě se buď povalují nebo stojí davy lidí, převážně rakouských a německých postarších turistů. Nehýbají se, prostě tam existují jak příznaky. A tlumeně konverzují. Nu což, když jsme tu, musíme taky vyzkoušet tu léčebnou sílu. Trochu se obávám, aby ze mě po koupeli nezůstaly jen kosti. Pomalu vcházím do bazénu, opatrně našlapuji do neznáma a zapojím se do houfu sedících lidí. Nakonec se mi udělá ze sirného zápachu špatně a okolo tohoto bazénu už celý den jen probíhám s ucpaným nosem, abych měla sílu na další zážitky. Zkusíme jiný bazének, ten je o velikosti větší vířivky, voda trochu bublá, je čisťounká. A pořádně horká! Tak tady si pro změnu připadám jak naftový šejk, protože voda páchne jak nádrže na pumpě. Hledáme dál, co by se nám mohlo líbit. Jdeme do komerčního aquaparčíku. Tady je voda jen obyčejně chlorovaná, zato plná vřeštících dětí, které do léčivých bazénů nesmějí. Chvilku pobudeme na vířivkách, přemítáme, zda se usadit do vlhkého plážového křesla imitujícího dovolenou u moře, ale nakonec se vydáme objevovat venkovní bazény. Tady se aspoň dá dýchat, sice musíme projít ledovým vzduchem, ale voda je teplá, vítr odvává léčivé páry někam daleko a je to docela fajn.  Jen doufám, že už ranní mrazík polevil a nepřimrznou mi mokré ruce k zábradlí. Nejpříjemnější na celém dni byla nakonec masáž v krásném zázemí v útrobách molochu.  U dobré večeře v pěkné restauraci plánujeme zítřejší, tedy sobotní program. Myslíme si, jak nejsme kovaní, jak chytře zvládneme jít do bazénu hned poránu, aby tam bylo co nejméně lidí a my se mohli v klidu rozvalovat ve vodě a neriskovat, že se budeme dalšího povaleče dotýkat ramenem nebo kolenem. Mezi hotelem a termály je poměrně veliká plocha, na níž dosud stálo několik aut. Teď je sobota ráno, plocha se změnila v jedno obří parkoviště, i travnaté plochy okolo jsou zcela zaplněné parkujícími auty a autobusy převážně z Čech. Copak asi mají v Sárváru za akci?  Žádnou, je to jen taková normální sobota. Davy míří do lázní. Máme se vůbec pokusit tam jít? Nakonec to odpoledne zkoušíme. Při pohledu do hlavního bazénu se mi vybavují internetové záběry Číňanů plovoucích v čínských bazénech jak sardinky, jenom tady se sardinky nehýbají. Pracně nacházíme volnou skříňku, zápolíme s ostatními o každý decimetr místa na umytí a převlečení. Jsme uvnitř. Snažíme se umístit svoje těla do nějakého bazénu, aby se alespoň z jedné strany měla o co opřít. Jde to těžko, pokud nechceme být podezřelí z osahávání ostatních uživatelů lázní. A stát uprostřed jak solné sloupy se nám nechce. Uvažujeme o kapacitě, jestlipak někdy provozovatel usoudí, že už je plno? V žádném bazénu to není lepší. Přijely i haldy dětí, které mají do bazénů doporučeno nevstupovat a hlavně se nepotápět. Ale nikdo na to nedbá. A vida. Tady se koupe dítě i se šnorchlem a s potápěčskými brýlemi. Rodiče se usmívají a celá rodina je spokojená. Přijeli i akčnější turisté, mají s sebou míč a pokoušejí se přestřelit vodní lavice s rochnícími se lázeňskými hosty. A těm to kupodivu nevadí. Aspoň mají co pozorovat. Od bufetu se klikatí dlouhá fronta, u stolů se čeká na místo. Jen největší plavecký bazén poměrně zeje prázdnotou. Zatímco v ostatních bazénech máte pocit, že koncentrace tělesných šťáv lidí je půl na půl s minerální vodou, v plaveckém provozovatel důsledně dbá na hygienu a trvá na plaveckých čepicích, které s sebou nikdo nemá. Zato v dětském bazénku je šrumec, děti šílí, do toho hraje rádio a účastníci zájezdu se dočkají i animátorů. Po dvaceti minutách pobytu v tomhle panoptiku totálně vysíleni odcházíme na procházku na hrad do Sárváru a později se uklidňujeme u dobré večeře. Je nám jasné, že tudy cesta ku zdraví pro nás dva nevede. A já docela jistě vím, že do termálů už nikdy, nikdy nikdy!

Jaroslava Krnáková