Pán rozhlasu Medek: Tak já to tedy beru, šéfe

Po odvolání šéfa Českého rozhlasu Jiřího Kasíka byl do jeho křesla dosazen, zatím na dobu dočasnou, dosavadní programový ředitel rozhlasu Richard Medek. Tentýž Richard Medek, který ještě před více jak dvěma lety vedl k "úspěšné" ztrátě posluchačů pražskou Reginu. Dnes se nechal radními "přemluvit" k velkému šéfování a "je ochoten tuto funkci vykonávat."

Program rozhlasu vedl od února 2007, ale již několik týdnů před tím si patrně zahříval své nové hnízdečko na Vinohradech. V karlínské budově ho totiž tou dobou už nebylo ani vidět, ani slyšet, a to i přesto, že byl stále ředitelem Reginy a také vedl středočeskou stanici Region.  Medkovým výkonným zástupcem se stal tehdejší šéfredaktor Václav Lautner a nutno říci, že byl skutečně "výkonný". Poslechovost Reginy byla bídná a pan šéfredaktor jednoznačně chod celého rádia nezvládal.

Chyby viděli všichni, včetně vedení zpravodajství, ale z mě neznámého důvodu se o nich před šéfy nemluvilo. V suterénu budovy v šatně u cigárka, nebo v místní kantýně si nikdo nebral mnoho servítek a Medek i s panem tehdejším šéfredaktorem byli pravidelni "uctíváni" nešizenou porcí kritiky. Je celkem běžné, že šéfstvo bývá často terčem kritiky svých podřízených, někdy oprávněně, jindy ne.

Tady ale hrála svou významnou roli fakta. Regina s potenciálem, který skýtala její povaha - tedy pražská veřejnoprávní stanice, upadala, oblíbené a poslouchané pořady se rušily, nové se vymýšlely a donekonečna se posilovalo dopravní zpravodajství. A čísla hovořila jasně - Regina měla mizernou poslechovost.

Jak je tomu nyní, nevím, z Reginy jsem odešla. Mimochodem kvůli panu Medkovi a jeho medovým falešným slibům, které nedošly naplnění. Po krátké osobní konfrontaci, na níž si jako posilu přizval kolegu Lautnera a na níž jsem panu řediteli připomínala jeho sliby, které mi dal současně s gratulací na konci výběrového řízení a které zůstaly pouhými slovy, pro mě tento člověk absolutně ztratil na důvěryhodnosti.

Mimochodem jsem jim svou neplánovanou návštěvou v ředitelně přerušila posezení nad chlebíčky a šampaňským (nejspíš slavili Medkovo povýšení). Poté, co mi bylo dovoleno odejíti a bouchly za mnou ředitelské dveře (neúmyslně, kvůli průvanu) bylo rozhodnuto, že instituci rozhlasu opustím. Má přímá nadřízená mě sice přemlouvala, pěla chválu na mé schopnosti, ale neuspěla. A ani nemohla.

Na ono zmíněné konfrotační dostaveníčko k panu řediteli šla totiž se mnou z vlastní vůle, aby mě podpořila. Co čert nechtěl, na slova se před pány nezmohla. Jindy hovorná a vcelku průbojná ženská najednou zmkla jak vdova nad hrobem a jediné, co po ní v místnosti zůstalo, byl otisk jejího pozadí na židli. Proč? Proč nikdo nedokázal otevřeně hovořit o tom, že je něco jednoduše špatně? Proč nikdo nechtěl hledat řešení? Proč rozhlas nechal rozutíkat šikovné a pracovité lidi? Neznám odpovědi na tyto otázky, pouze se mohu domnívat a spekulovat.

Česká krajina byla před listopadem co se médií veřejné služby týče tabula rasa. Nikdo nevěděl, co od nich čekat a požadovat. Jak rozhlas, tak televize vznikaly a rozvíjely se v dobách nedemokratických a po většinu století byly v područí státu. Schopnosti a touha něco posunout k lepšímu, nedej bože otevřená kritika se nenosila, ba byla trestána. Slušelo se poslouchat, mechanicky konat dle pokynů shora, mlčet a být loajální. Doba se hnula, ledy postupně tály, ale veřejnoprávní kra jménem Český rozhlas, zdá se, pluje dál neohroženě dávno odteklými vodami.

Pavla Jeřábková